Jaroměř má soukromou základní školu - ZŠ Křišťál. V regionu je výjimkou

FOTOGALERIE - Okénko do Křišťálu

a další

Zobrazit zmenšené náhledy VŠECH fotografií

Soukromé školy pro své děti většinou zakládají nespokojení rodiče, kteří nemají v místě bydliště základní školu, která by vyhovovala jejich představám o dnešní výuce. Co vedlo vás k založení soukromé školy?

Asi hlavním motivem bylo to, že můj syn nastupoval do první třídy a já jsem se nechtěla stát tím nespokojeným rodičem. V rámci oboru, ve kterém působím (pedagogika/speciální pedagogika/psychoterapie) se neustále vzdělávám a poslední dobou jsem narážela na to, že mnoho obtíží, které s dětmi řeším, by nemuselo vzniknout, kdyby proběhla změna pedagogické koncepce a prohloubení mezilidských vztahů ve škole. Ta myšlenka pro mě začala být natolik palčivá, že vyhrálo ono pověstné: "lepší zapálit jednu svíčku, než stále nadávat na tmu". 

Jak vznikala koncepce takové školy? Přeci jen směrů je více - co jste si vybrala vy na základě svého vzdělání v oboru a zkušeností?

Víte, já si úplně nemyslím, že by konkrétní směr dané školy bylo to jediné spásné řešení. Proto jsme z počátku neuvažovali o výběru směru jako takového, ale o prioritách, které ve vzdělávání máme. Vybrat směr, který nám k tomu nejlépe sedí, byla už taková třešnička na dortu. Samotný fakt, že se nějaká škola hlásí k určitému směru, nepovažuji za záruku kvality. Zároveň je těžké vymezit, že je některý směr lepší než jiné směry. Každý směr má důraz na některé své funkční prvky a vždy jde o konkrétní realizaci.

A jaké jsou priority ve vámi vybraném směru?

Jde nám především o to, aby aktivita žáků převažovala nad aktivitou učitele. Nechceme, aby děti byly pasivními konzumenty svého vzdělávání, ale maximálně se na něm podílely, a to i na stavbě priorit. Očekáváme, že tak jednak lépe poznají sami sebe, své schopnosti, silné a slabé stránky, ale také nám jde o růst jejich samostatnosti a zodpovědnosti, který jim umožní dále využít své individuality třeba při volbě povolání atd. 

Další zásadní prioritou je pro nás důraz na komunikaci a budování tzv. měkkých dovedností - spolupráce, dojednávání, vzájemný respekt k odlišnostem, umět si říci, co potřebuji, chci a naopak. Budujeme školu jako bezpečné místo, vzdělávání v takové škole je mnohem efektivnější. Spolupracujeme s rodinou, setkáváme se, známe se a trávíme společně čas třeba i mimo školu. Vzniká určitá komunita podobně naladěných lidí a to je moc fajn.

Dokážete vyjít vstříc rodičům, kteří pro své dítě požadují například jiný styl psaní, výuky čtení či matematický směr?

Vyjít vstříc rodičům dokážeme do určité míry, přeci jenom ta škola má nějaký svůj vnitřní řád, který je sice živý, ale má své opodstatnění, aby věci mohly fungovat. Tak například matematiku zatím "přijímáme pod obojí", jak to komu vyhovuje, nebo to i prolínáme, protože když děti např. přestupují, už mají nějakou zkušenost a ta druhá metoda jim pak může být zajímavým obohacením. Čtení učíme Genetickou metodou, protože se nám zatím nejlépe osvědčilo. U písma si myslím není problém vyhovět. Hodně s rodiči konzultujeme a snažíme se ve vzájemné spolupráci podpořit "učení, na tělo", ale nevybíráme to pro děti my sami.

Jak dlouho jste se o akreditaci vaší školy snažili a jaké formy fungování a financování vaše škola měla před schválením?

Na akreditaci jsme pracovali cca půl roku před podáním žádosti. Samotné její vyřízení pak trvalo cca 6-7 měsíců oproti legislativou deklarovaným 4-5. Jednalo se o nezákonné protahování, ale na rozdíl od některých kolegů jsme nezahájili žádné soudní pře s MŠMT. Potřebujeme mít sílu tvořit, a ne bojovat s větrnými mlýny. V roce, kdy škola fungovala jako komunitní, jsme přežili jen díky obrovskému nasazení všech pracovníků, kteří byli ochotni pracovat zadarmo a ještě třeba shánět sponzorské dary. Po část roku se nám podařilo sehnat dotaci od Úřadu práce na zřízení nového pracovního místa, aby alespoň paní učitelka mohla mít nějakou mzdu. Nebylo to lehké a ani teď není. Každý sponzorský dar nám neskutečně pomáhá a já bych ráda poděkovala všem, kteří nám věří a podporují nás.

Jak je u vás vysoké školné a jak se jeho výše změnila se schválením vaší školy MŠMT? Je zde nějaký rozdíl ve financování státních a soukromých škol?

Školné je u nás 2.980 Kč na měsíc. Jeho výše se po udělení akreditace nezměnila a tyto dva příjmy ještě stále nepokrývají celé náklady na provoz školy i s tím, že třeba já dělám veškerou práci pro školu již třetí rok bez nároku na honorář. Rozdíl ve financování soukromých a státních škol je značný, i když často slýchám argumenty, jak soukromé školy pláčou neprávem. Dostáváme část finanční podpory, kterou smíme využít pouze na platy pedagogických pracovníků, přičemž se nás ale netýká například mediálně probírané tarifní navyšování jejich mezd. Nám nehrozí, že bychom dostali přidáno. Provoz školy, veškerý materiál, pomůcky a zázemí musí jít z jiného zdroje. Troufám si řici, že bez školného zkrátka žádná nestátní škola nedokáže fungovat, ačkoli nás to mrzí, protože vnímáme, že někdy je jeho výše určitou bariérou pro výběr naší školy.

Kolik má nyní škola žáků a jaká je její kapacita?

Nyní se s námi učí 9 dětí a schválenou kapacitu máme prozatím na 40.

To zní jako malotřídka. Přijímáte stále nové žáky - případně v jakém věkovém rozmezí?

Je to malotřídka. Vzdělávat žáky různého věku ale považujeme za výhodu, nikoli nouzi. Stále přijímáme žáky od 1. do 4. třídy. Příští rok bychom starší část dětí chtěli oddělit a přidat k nim i páťáky.

Jaké má vaše škola zázemí?

Zatím jsme v budově jaroměřského gymnázia, čehož bychom rádi využili k dalšímu propojení v rámci popularizace vědy.

Jak moc je pro vás důležitá spolupráce rodičů? Zapojujete je do školních aktivit?

Rodiče jsou pro nás partnery, mají neomezený přístup k účasti na všech akcích i ve výuce. Důležité je pro nás především to, zda jsou skutečně schopni svým dětem důvěřovat a nechat je budovat si své vzdělání. Každá rodina se aktivně podílí dle svých možností - někdo vyrobí pomůcku, jiný uvaří/upeče, další třeba přispěje nad rámec školného. Rodičovská skupinka se mimo slavnosti s dětmi schází ještě jednou měsíčně na takovém posezení s filmem. Na těchto setkáních společně debatujeme o událostech ve škole, dalších plánech a necháme se inspirovat filmy s pedagogickou tématikou. To nás vždycky tak trochu osvěží. Je to takový rodičák jinak.

Ta důvěra rodičů je důležitá zejména u těch škol, kde děti nedostávají známky. Jak děti hodnotíte vy?

U nás také nemáme známky. Vycházíme z toho, že když se učíte opravdu pro sebe, tak nějaké známky od kohokoli postrádají smysl. Nespokojíme se s tím, že by měly ve cvičení dvě chyby, tak trojka, to o jejich skutečných dovednostech nic nevypovídá a je to příliš povrchní. U nás se děti zabývají určitou věcí, dokud si ji neosvojí. To neznamená, že někdy neudělají chybu, ale dovedou ji najít a opravit, a to je pro nás lepším znamením, jestli něco umí, než dvě chyby v diktátě=trojka a hotovo. V pololetí a na konci roku pak mají na vysvědčení slovní hodnocení.

Jak si děti osvojují a samy hodnotí své nově nabité znalosti a dovednosti pokud nejsou známkované?

V průběhu roku děti pracují se sebehodnotícími archy, které jsou zároveň jejich učebními plány. Tam si značí, jak se jim která oblast daří a reflektují s učitelkou, co a jak dál. Jde spíš o takový koučing, prostřednictvím kterého se děti zodpovědně a dostatečně hluboce zabývají tématy, která nám ukládá RVP (rámcový vzdělávací plán). Snažíme se, aby jim to stále dávalo smysl a bylo to JEJICH. 

Je pro nás důležité, aby hlavním "hybatelem" bylo dítě samo a ne nějaký "bič", který nad ním prosviští, i když to celé samozřejmě učitelka nějak smysluplně citlivě koriguje. Zkrátka důvěřujeme dětem v jejich potenciálu přirozené zvídavosti a chuti objevovat svět, aby se na něm mohly aktivně podílet. A to samé, ale potřebujeme od rodiny, která ho na tu objevnou pouť vysílá. Pro mnohé z nás je to možná nepředstavitelné, protože posuzujeme jen tu zkušenost, kterou máme - že se děti ve škole musí neustále k něčemu nutit, ale ve skutečnosti to tak není. Když tomu dáme šanci, tak můžeme žasnout nad pokroky a hloubkou poznání svých dětí, které ale "nebolí".

Máte jeden pevně daný rozvrh předmětů na celý školní rok nebo probíhá výuka také projektově?

Rozvrh pevný máme, to je zákonná povinnost školy, ale tím, že se hodně učíme i mimo školu, ho často přizpůsobujeme potřebám témat nebo projektů. Učíme se v 90minutových blocích, přičemž ten ranní je vždy  češtino-matematický a děti si volí, jestli stihnou vystřídat obě oblasti, nebo jim vyhovuje pracovat celý den např. na češtině a druhý den zase na matematice. Snažíme se tím vyhovět potřebám dětí. Někdo se třeba pohrouží do matematického bádání a je pro něho těžké po 45 minutách přepnout, když už se do toho dostal a odvede díky tomu mnohem kvalitnější práci. Jiný zase potřebuje změnu, a rád si práci dělí na menší celky, aby se třeba nenudil. U nás mají oba možnost dělat to jak potřebují. Podmínkou je, že si sledují poměr času věnovaného oběma předmětům, aby nakonec ve svém "dávkování" dospěli k určité rovnováze. V druhém bloku se věnujeme tématům Našeho světa a snažíme se maximálně propojovat v rámci takových miniprojektů. Na začátku roku si děti určily priority, co je nejvíc zajímá a z toho vznikají projektová témata, ve kterých se snažíme pojmout i pro ně méně atraktivní oblasti.

Nabízí vaše škola také družinu?

Ano, družinu nabízíme, ale ne v takovém rozsahu, aby umožňovala "zbavit se" dítěte na celý den, jak to občas vídám (od 6:30 do 17:00 hod.). To je možná praktické pro některé velmi zaměstnané rodiče, ale nevýhodné pro dítě. Zvlášť ve věku, kdy tu družinu obvykle navštěvují. Takže v rámci prevence sociálně-patologických jevů, máme družinu tak akorát. Je to možná i trochu takový nepřímý tlak na priority rodin, které se k nám hlásí. Nemějte nám to za zlé, děláme to pro ně 😀

Nosí si vaši žáci domů denně domácí úkoly, případně jakou mají podobu?

Domácí úkoly jak je všichni známe, nemáme. Ale pokud dítě v rámci sehehodnocení dospěje k závěru, že nějakou oblast neovládá dostatečně a potřebuje ji více docvičit, může si vzít vhodný materiál i k procvičování na doma.

Jak se na soukromé škole, jako je ta vaše, řeší pořizování sešitů a učebnic a učebnách pomůcek? 

Učebnice jako takové nepoužíváme. Snažíme se informace objevovat v encyklopediích, populárně naučné literatuře, venku, na internetu atd. Děti pracují s pomůckami Montessori typu, aby maximum dovedností vycházelo ze zkušenosti. K procvičování využíváme např různé pracovní listy nebo si někteří rodiče přejí mít pro přehled a možnost spolupráce pracovní sešity z Čj a M, které si kupují sami, což už není výrazná finanční zátěž, ale není to povinnost, spíš taková berlička, když třeba dítě onemocní a chtějí s ním doma něco procvičovat.

Děkuji za rozhovor

Kateřina Sekyrková